Ztracený svetr

Dnes jsem šla najít svůj ztracený svetr. Včera jsem v obchodě nakoupila brambory, pití a na cestu jeden nanuk Míša tvarohový, to byla mňamka. Už delší dobu jsem na něj měla chuť, tak jsem se zabrala do jeho konzumace, že jsem svetr nechala ležet na košíku. Vůbec jsem si neuvědomila, že mi něco chybí, až večer jsem to zjistila. Chtěla jsem si ho nachystat na ráno, kdyby bylo chladno, že s ním vyrazím na svou každodenní projížďku autobusem do 14 km vzdáleného města. Jenže druhý den, když jsem ho šla hledat, už v obchodě samozřejmě nebyl. Kdybych byla pozornější a přemýšlela, tak jsem o svůj oblíbený bílý svetřík nepřišla. No, ale za všechny blbosti se platí. Takže svetr nikde.

Šla jsem tedy na procházku cestou kolem rybníka. Venku je příjemně, ale na koupání v rybníce se mi zdálo už trochu chladněji, přesto jeden klučina, byl otužilý, do půlky těla ponořen ve vodě, kde kolem něj poskakovali kapříci, sem tam proplouvalo hejno kačen. Jeho kamarád na břehu mě hezky pozdravil a přidal se i teď už potopený klučina z vody. Míjela jsem jeho oblečení na břehu rybníka, které obcházel jeho kamarád. Jen jsem se tak zeptala ''je Ti teplo?'' a milý klučina na to ''jo, je mi až horko, je to bezva''.

Já pokračovala s úsměvem na tváři ve své cestě, kluci ještě společně něco probírali a při tom se chichotali. Chlapec si chtěl ještě užít lepšího počasí, než se s koupáním rozloučí do příštího roku.

Takže dál procházím krajinou rozsáhlého vodního útvaru.

Zahnu na cestu, kde je navežena spousta hlíny, sutě, cihel, kamení a dřevěného rozdrceného odpadu. Všechen ten materiál bude zřejmě sloužit k zasypání velkého prostoru s dírami, nedaleko jednoho restauračního zařízení. Také vzhledem k tomu, že je to rekreační oblast a přítomnost spousty lidí, které tudy projíždí i prochází si zaslouží lepší prostředí. Měla by se krajina nějak upravit, aby nenarušovala skvělý odpočinek ve dnech volna, kdy je člověku třeba trochu toho oddechu a relaxace. Na kole se tudy projet nedá, musí se jít kus cesty pěšky, pokud nechceš úplně přijít o své kolo a vlastně společníka na cestách.

Jdu tedy dál cestou zarostlou vysokým plevelem a kopřivami. Ve vodě šplouchají kapříci, kteří patří už do dalšího soukromého rybníka. Na stromě, ne zas moc vysoko, zrovna datel vyťukává svoji doktorskou písničku a nenechává se rušit ani mým procházením kolem něj.

Na nedalekém tarásku na rohu jednoho plotu sedí, vlastně stojí holub. Peří má krásně zbarvené, radost stát opodál a pozorovat, jak se chová. Tak stojím, z jedné strany datel, který stále vyťukává svoje tóny do větve, která je z poloviny bez jehličí, strom je tak jen na jedné polovině porostlý, z druhé strany je poloprázdný. A holub, který jako by nad něčím přemýšlel, je po mé pravici.

Holoubek jako by chtěl promluvit, stojíme společně nedaleko od sebe a já přemýšlím, co si asi tak myslí to zvířecí stvoření. Jakmile se jen o krok posunu, on zpozorní a je připraven nějak zareagovat, ale stále postává a vyčkává na svém místě. Několik minut tam zůstávám v jeho přítomnosti a v duchu si představuji pohádky, kde se objevují holubi v hlavní roli nějakého příběhu. Krásné pohádky mého oblíbeného režiséra Zdeňka Trošky (Princezna ze mlejna), kterého jsem měla možnost vidět i osobně se synem v Prostějově na jedné debatě o pohádkách a seriálu "Slunce, seno, jahody" Byla tam Míša Kuklová a herečka, která hrála chůvu, bohužel na její jméno si teď zrovna nevzpomenu. Je spousta vzpomínek, které nám nikdo nevezme i po letech na ně rádi vzpomeneme.

Opravdu bychom se měli občas v tom uspěchaném životě zastavit a věnovat se krásám naší přírody a životu v ní, který ještě není úplně zničen a zatracen. Nedaleko znovu vyskočí kapřík a je slyšet šplouchnutí a plesknutí dopadu do vody. Naproti na druhé straně břehu sedí dva pánové na lavičce a debatují společně o životě. Neslyším jejich rozhovor, jsou dost daleko od nás vzdáleni, jen jejich smích proniká občas krajinou. Jejich kola se opírají o lavečku, na které pánové sedí.

Úplně jsem zapomněla, že jsem nenašla svůj svetr. Měla jsem z té celkem krátké procházky zas zážitek na delší dobu. Kdo ví, jestli můj nový kamarád holub tam ještě sedí a okukuje další procházející. I když tam asi zas tak moc lidí přes den neprojde. Možná proto byl tak zvědavý a vůbec nebyl plachý, ale kamarádsky se mnou pobyl a strávili jsme spolu kousek toho drahocenného času, co nám tu je na světě vyměřen. Každému svým dílem, podle čeho ovšem nevím. A proto važme si každé vteřinky našeho času a využijme ji k těm krásným zážitkúm, které na nás čekají všude. Stačí se jen trochu víc rozhlížet kolem sebe a vnímat ty krásy, které nám svět na každém kroku ukazuje. Jen si všichni nejsou schopni ty zážitky uvědomit, pro svůj každodenní spěch a shon.

Napsala: zdenasva

 

17.08.10 15:23
zdenasva
TV7.cz - vaše křesťanská televize on-line uloz.to - sdilej snadno data Evropský katalog  Toplink - katalog odkazů  administraci

 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one